POHYBOVÁ AKTIVITA U DĚTÍ: Zastavuje posilování růst?

Každý zodpovědný rodič jistě přemýšlí nad tím, jaké pohybové aktivitě, resp. sportu by se měly jeho děti věnovat. O tom, jak důležitá je pohybová aktivita v dětském věku snad není pochyb. Zdaleka se nejedná pouze o výplň volného času, aby dítě ‚‚nesedělo jenom u počítače‘‘ nebo ‚‚netrávilo čas u telefonu‘‘. Pohybová aktivita je stěžejní pro správný vývoj pohybového aparátu, kardiovaskulárního systému a centrální nervové soustavy. Neméně důležitou roli také hraje tvorba návyků, disciplíny a kladného vztahu k pohybu obecně. Spolu s výživou tak tvoří fundamenty pro zdraví naší budoucí generace.

 

 

Pohybová aktivita hraje v dětství klíčovou roli

 

Vhodně zvolená pohybová aktivita zajišťuje správný vývoj pohybového aparátu. To je velmi důležité, protože se tím dá do budoucna například snížit riziko vzniku bolestí zad, nebo třeba oddálit rozvoj degenerativních změn v kloubech. Zvolená pohybová aktivita by měla vést nejen ke zlepšení celkové kondice, ale také k rozvoji kvality pohybu. Tedy nemělo by nás zajímat pouze hledisko kvantity (kolik dřepů jedinec provede, jakou vzdálenost uběhne anebo jak daleko doskočí), ale s jakou kvalitou jsou tyto pohybové úkony vykonávány.

 

Platí, že kvalita pohybu musí předcházet kvantitě. Jako příklad si můžeme uvést jeden ze základních pohybových vzorů, tedy dřep. Pohybové vzory si lze představit jako slova, ze kterých mozek skládá věty, tedy výsledné cílené pohyby. Pokud jsou základní pohybové vzory špatné, logicky bude špatný i složitější pohyb, který z nich vychází. Necháte-li dítě provést dřep, obvykle naleznete více či méně různých nekoordinovaných pohybů a různou úroveň kvality motorické kontroly. Přitom dobře provedený dřep je základním fundamentem pro skákání. Jinými slovy, metodicky postrádá smysl učit dítě skákat (třeba do dálky), dokud se nenaučí dobře provádět dřep.

 

V reálné praxi je však často upřednostněna kvantita před kvalitou. Důvody jsou různé, například orientace na sportovní výkon, nekompetentnost některých učitelů nebo trenérů, anebo nerespektování individuality. Podíváme-li se na běžnou tělesnou výchovu nebo sportovní oddíl, tak zjistíme, že je zde široké spektrum dětí s různorodou úrovní kondice, trénovanosti, pohybové šikovnosti, tělesné konstituce a odlišnými podmínkami pro optimální regeneraci. Pochopitelně je nemožné nastavit ideální tréninkový režim tak, aby z něj měli co největší prospěch všichni zúčastnění. Ve skutečnosti tak z nastaveného tréninku vytěží maximum pouze určitá, větší či menší skupina dětí. Přitom potenciál mají všechny děti, jen potřebují individuální přístup, mimo jiné právě v podobě silového tréninku.

 

 

Jak by měl silový trénink vypadat?

 

Silovým tréninkem nyní nerozumíme pouze rozvoj svalové síly, ale hlavně budování základů (nejen z hlediska tělesné konstituce, ale také určitých koordinačních schopností, tedy řízení pohybu) pro správný pohyb. Mnoho rodičů se jistě stále domnívá, že silový trénink, potažmo cvičení se závažím, je pro děti nebezpečné z hlediska narušení růstu. Na ten se nyní podrobněji zaměříme. Růst se odehrává v tzv. růstových ploténkách, což jsou chrupavčité destičky, které se nachází v dlouhých kostech a umožňují jejich růst do délky. V určité fázi života pak dochází k přeměně této chrupavčité tkáně na tkáň kostní a růst kosti přestává.

 

Růst kostí do délky je ovlivněn jak vnitřními faktory (genetická informace), tak faktory zevními (nutritivní, hormonální a působení mechanických faktorů). Obecně lze říci, že zvyšování axiálního tlaku na růstovou chrupavku vede ke zpomalení až zastavení růstu, přičemž snižování tlaku vede k urychlení růstu. Tlak působící na růstovou ploténku není dán pouze gravitační silou, ale působí zde také tah svalů, periostu a kloubních pouzder. Platí, že pro stimulaci délkového růstu je optimální přerušovaný intermitentní tlak, jak uvádí Dylevský (2009). K tomu je také potřeba dodat, že stěžejní roli hraje optimálně nastavený dietní (dostatek potřebných makro a mikronutrientů) a spánkový režim.

 

Když dojde na využití externí zátěže, například v podobě závaží, spousta lidí se na základě tradovaných mýtů stále obává, že může dojít k narušení růstu. K tomu však nedochází, resp. toto tvrzení není podpořeno vědeckými důkazy (Lloyd et al., 2014). Silový trénink dětí a adolescentů je také podpořen Světovou zdravotnickou organizací, jakožto vhodná forma pohybové aktivity (Bull et al., 2020). Ve skutečnosti vede silový trénink ke zlepšení koordinace a kostní denzity, což vede ke snížení rizika poranění. Silový trénink je také podstatně bezpečnější, protože během něj vznikne pouze 0,035 poranění během 100 hodin, jak prokázaly prospektivní studie. Pro srovnání, při kontaktních sportech se jedná o 0,8 úrazů během 100 hodin (Myers et al., 2017).

 

Myers et al. (2017) dále dokonce uvádí, že k signifikantnímu zvýšení rizika poranění nedochází ani při maximální zátěži (tím ale netvrdíme, že byste měli dětem ,‚nakládat maximálky‘‘). Jen pro zajímavost, Grzelak et al. (2014) zkoumali tloušťku chrupavky, která byla větší u elitních vzpěračů než u sedavých jedinců. Bohužel není zřejmé, zda se jedná o korelaci či kauzalitu, avšak zajímavé zde je, že všech 13 zkoumaných vzpěračů začalo s tréninkem již před 12. rokem života.

 

Jak je to se sportovním zatížením?

 

Paradoxně, stále v laické veřejnosti převládá názor, že je lepší, aby se dítě věnovalo nějakému sportu, než aby chodilo do posilovny. Je však potřeba zohlednit následující faktory. Například během skákání vzniká při dopadu reakční síla, která se obvykle pohybuje v rozmezí 3 až 7násobku tělesné hmotnosti. Může být samozřejmě i vyšší, záleží na vícero faktorech (Fritz & Peikenkamp, 2003; Yeow et al., 2011). Významné je také riziko poranění růstové ploténky ve smyslu zlomeniny kosti zasahující růstovou chrupavku. Zlomeniny dolního konce bérce, vznikající často nepřímým násilím (např.: podvrtnutím nebo špatným doskokem), představují 25 až 35 % všech zlomenin u dětí, přičemž cca 4 % zasáhnou růstovou ploténku.

 

Představte si tedy fakt, že dáte v dobré víře Vaše dítě na atletiku (nebo tělesnou výchovu), kde se zaměří na skok do dálky. Netvrdíme, že to automaticky způsobí zpomalení či dokonce zastavení růstu, nicméně jistě chápete z hlediska rizikovosti srovnání s individuálním silovým tréninkem, kde dítě pod konstantním odborným dohledem zvedá 20 kg závaží s dobrou technikou.

 

Dále je nutno zohlednit fakt, že mnoho sportovních trenérů je kvalifikováno na trénink dovedností potřebných pro daný sport a orientováno na sportovní výkon. Kvalifikace na zdravotní aspekty je často nulová (což koneckonců vede ke snížení efektivity sportovního tréninku). Výsledkem je, že aplikovaný trénink může být pro většinu dětí neefektivní a pro mnoho z nich dokonce kontraproduktivní, protože nerespektuje zásady individuálního progresivního zatěžování.

 

Přesto, že děti obecně disponují lepší a rychlejší regenerační schopností, je tento fakt mylně interpretován a většina dětí je systematicky přetrénovávána, například příliš častým a zdlouhavým tréninkem zaměřeným na rozvoj vytrvalosti.  Lze přitom předpokládat, že zvýšené nároky na regeneraci mohou být opět negativním faktorem zpomalujícím růst.

 

Nespornou výhodou silového tréninku, zvláště toho unilaterálního (tedy takového, kdy zatěžujeme jednotlivé strany odděleně), je kompenzace škod napáchaných jednostranným sportovním zatížením. Spousta trenérů má ale stále za to, že pro tuto kompenzaci stačí ‚‚strečink‘‘ (většinou formou pasivního protažení lýtek a zadních stehen), nejlépe zadaný ‚‚na doma‘‘.

 

 

Závěr

 

Je třeba se oprostit od zastaralého uvažování, že činka pro dítě rovná se zlo. Správně vedený silový trénink v posilovně hraje velmi důležitou roli v rozvoji dítěte. A zdaleka se nejedná (jen) o posilování svalů. Dochází k důležitému rozvoji koordinačních schopností, kam je možné zahrnout mnoho aspektů řízení pohybu. Výsledkem je zlepšení čtení vlastního těla, stability, centrovaného postavení kloubů a podobně, na což teprve nasedá adaptace pohybového aparátu. Tvoří se základní kameny pro další pohybovou nadstavbu. Nelze opomenout ani důležité formování disciplíny a návyků, ze kterých bude dítě těžit celý život.

 

Není třeba se bát zpomalení či zastavení růstu anebo poranění. Naopak, s využitím přiměřené zátěže a dobré techniky můžeme očekávat prevenci zranění a pozitivní stimul pro adaptaci na zátěž. Paradoxně, tradiční volba v podobě kolektivních sportů je pro děti možná zábavnější, ale z hlediska rozvoje pohybového aparátu a některých koordinačních schopností se jedná o méně vhodnou variantu pohybové aktivity. Cílem článku rozhodně není strašit rodiče, že sport jejich dětem škodí, ale zasadit některá tvrzení do správného kontextu a navést k obezřetnosti při volbě pohybové aktivity.

 

A na úplný závěr, jako rodiče jistě víte, že pro své děti můžete chtít to nejlepší, ale nakonec si stejně vyberou sami, čemu se chtějí věnovat. Nejlépe uděláme, když jim půjdeme správným příkladem.

 

 

Autor článku: Mgr. Bc. Pavel Křivan (autor e-booku Nespecifické bolesti dolních zad)

 

 

Zdroje:

1. Bull, F. C., Al-Ansari, S. S., Biddle, S., Borodulin, K., Buman, M. P., Cardon, G., Carty, C., Chaput, J. P., Chastin, S., Chou, R., Dempsey, P. C., DiPietro, L., Ekelund, U., Firth, J., Friedenreich, C. M., Garcia, L., Gichu, M., Jago, R., Katzmarzyk, P. T., Lambert, E., … Willumsen, J. F. (2020). World Health Organization 2020 guidelines on physical activity and sedentary behaviour. British journal of sports medicine, 54(24), 1451–1462. https://doi.org/10.1136/bjsports-2020-102955
2. Dylevský, I. (2009). Funkční anatomie. Praha: Grada.
3. Fritz, M., & Peikenkamp, K. (2003). Simulation of the influence of sports surfaces on vertical ground reaction forces during landing. Medical & biological engineering & computing, 41(1), 11–17. https://doi.org/10.1007/BF02343533
4. Grzelak, P., Domzalski, M., Majos, A., Podgórski, M., Stefanczyk, L., Krochmalski, M., & Polguj, M. (2014). Thickening of the knee joint cartilage in elite weightlifters as a potential adaptation mechanism. Clinical anatomy (New York, N.Y.), 27(6), 920–928. https://doi.org/10.1002/ca.22393
5. Lloyd, R. S., Faigenbaum, A. D., Stone, M. H., Oliver, J. L., Jeffreys, I., Moody, J. A., Brewer, C., Pierce, K. C., McCambridge, T. M., Howard, R., Herrington, L., Hainline, B., Micheli, L. J., Jaques, R., Kraemer, W. J., McBride, M. G., Best, T. M., Chu, D. A., Alvar, B. A., & Myer, G. D. (2014). Position statement on youth resistance training: the 2014 International Consensus. British journal of sports medicine, 48(7), 498–505. https://doi.org/10.1136/bjsports-2013-092952
6. Myers, A. M., Beam, N. W., & Fakhoury, J. D. (2017). Resistance training for children and adolescents. Translational pediatrics, 6(3), 137–143. https://doi.org/10.21037/tp.2017.04.01
7. Yeow, C. H., Lee, P. V., & Goh, J. C. (2011). An investigation of lower extremity energy dissipation strategies during single-leg and double-leg landing based on sagittal and frontal plane biomechanics. Human movement science, 30(3), 624–635. https://doi.org/10.1016/j.humov.2010.11.010